Už od mala jsem byla spíše taková, že jsem se soustředila na takové věci, které jsou technického rázu. A nikdy nezapomenu také na té krásné okamžiky, kdy jsem s dědečkem chodila pouštět lodičky k nám k rybníku. Byl to takový malý rybníček, kde bydleli okolo samí příjemní lidé. Byli to většinou samí důchodci, takže dědeček si vždycky s nimi rád popovídal. A já jsem se tam s ostatními dětmi pouštěla krásné lodičky do rybníku, byly to obyčejné papírové lodičky, jenomže později, jak jsem rostla, tak jsem sice stále měla ráda pouštění lodiček, ale také jsem si sehnala v obchodě krásnou elektrickou lodičku.
Dědeček úplně žasnul, protože vůbec netušil, že by se takovéto krásné elektrické lodičky mohly prodávat. Bylo to na klíček. Já si myslím, že dědeček o tomhle věděl, ale vůbec se mu to nechtělo kupovat, protože chápu, že dědeček prý měl malý důchod a sám řekl, že nic drahého kupovat nebude. Mě to ale nevadilo. I když už mi v té době bylo šestnáct let, tak jsem stále nechtěla zanevřít na dědečka a na jeho zálibu v pouštění lodiček. Byla jsem proto velice natěšená, když jsem mu koupila tuto elektrickou lodičku. A musím uznat, že výrobci této elektrické lodičky si dali opravdu velikou práci.
Taková malá lodička byla dlouhá asi třicet centimetrů a vysoká deset centimetrů. Byla opravdu pěkná, a dokonce i stylově vypadala dokonale. Také se mi na ní líbilo, že blikala a když se natáhla na klíček takhle z boku, tak potom opravdu plula. Také mě potěšil fakt, že měla takovou staničku, kterou jste právě dali na kraji rybníka. A když jste chtěli, aby lodička se vrátila zpět, tak jste na té stanici zmáčkli čudlík a lodičku to přilákalo zpátky. Fungovalo to asi nějak na principu jako Bluetooth anebo něčeho podobného, ale já se v tom moc nevyznám, takže abych vám nelhala, tak raději nebudu nic tvrdit. Ale řeknu vám, že takovéto malé věci, které se týkají techniky, mě opravdu hodně baví, a dokonce i můj dědeček byl velice pobavený, co všechno se dá vůbec ještě vyrobit.